Současná podoba Lesní správy Nasavrky je výsledkem organizačních změn uskutečněných k 1. 1. 2005. K tomuto datu byly zrušeny Lesní správy Ronov nad Doubravou a Nasavrky. Po tomto opatření a úpravě hranic vznikla z původních dvou správ jedna organizační jednotka s názvem Lesní správa Nasavrky (LS). 

LS obhospodařuje cca 15.800 ha pozemku ve vlastnictví státu (České republiky), která je jako mozaika rozmístěna zhruba na 147.000 ha katastrální výměry. Lesní správa dále zajišťuje výkon činnosti odborného lesního hospodáře a to na cca 4.700 ha.

Území lesní správy je dále děleno na dva lesní hospodářské celky (LHC) a jedenáct lesnických revíru. Dále je vyčleněn jeden samostatný revír zajišťující výkon činnosti odborného lesního hospodáře (OLH) pro soukromé a obecní majetky. Výkon činnosti OLH je vykonáván zhruba pro 3.500 vlastníků lesních majetků.

Celková roční těžba lesní správy na obou LHC činí v průměru 100.000 m³ dříví.

Orografické a hydrologické poměry

Území LS je značně nesourodé a podmínky se významně liší na obou LHC.

Orograficky náleží LHC Nasavrky do České vysočiny, a to do oblasti Českomoravské vrchoviny a do oblasti Východočeské tabule. Výraznými orografickými podcelky jsou Sečská vrchovina, Chrudimská tabule a Žďárské vrchy.  Relief terénu je charakteristický tím, že se pozvolna zvedá z Polabské nížiny a terén je málo členitý. Členitější terén je v zářezech potoků a řeky Chrudimky. Nadmořská výška se převážně pohybuje od 450 m do 600 m. Nejnižší kota je u Dvakačovic 240 m, což náleží k Polabí. Podoblast Žďárských vrchů je nejvýše položena. Relief je málo členitý, tvořen plochými hřbety. Hlavní hřbet probíhá ve směru SZ-JV, v jižní části území.  Nejvyššími body jsou Šindelový vrch 806 m a Kamenný vrch 802 m.

LHC Ronov nad Doubravou je značně rozsáhlý a místy nesourodý, větší část leží v Českomoravské vrchovině a je tvořen jednak zvlněnou Sečskou vrchovinou s nadmořskými výškami 220 – 450 m n.m. a z ostře zvednutého hřebenu Železných hor, který probíhá od jihovýchodu k severozápadu a je významnou dominantou LHC. Nejvyšším bodem LHC je vrchol Bučina 606 m n.m. nacházející se mezi obcemi Kraskov a Vápenný Podol. Jihovýchodní část LHC náleží do lesní oblasti Českomoravská vrchovina a zde reliéf terénu nabývá charakteru vrchovinného. Nadmořská výška se pohybuje mezi 400 – 580 m n.m. Severní část LHC Ronov nad Doubravou ležící v lesní oblasti Polabí má převážně rovinatý charakter a nadmořské výšky se pohybují nejčastěji mezi 210 – 250 m n.m.

Nejnižším bodem LHC Ronov nad Doubravou je 203 m n.m. v okolí řeky Labe a nejvyšším bodem je vrchol Bučiny 606 m n.m., absolutní výškový rozdíl je tedy 403 m.

Hydrologický systém je na LS poměrně bohatý. LS Nasavrky spadá převážně do povodí Labe a jeho přítoků Chrudimky a Doubravy. V LHC se nachází také velké množství  vodních ploch,  ať rybníků nebo vodárenských nádrží.Mezi největší patří údolní přehrada Pařížov, přehrada Seč, Křižanovická nádrž, Práčovská přehrada a Hamerská přehrada u Hlinska.

Mezi nejvýznamější rybníky patří Sopřečský,  Žehuňský, Krejcar, Januš, Horecký, Trpišovský, Rohozenský, Hořička a Žďár (u Miřetic) a další. Nelze opomenout ani unikátní technickou památku Opatovický kanál, který již po staletí napájí rybniční soustavu.

Geologické a pedologické poměry

Po stránce geologické je oblast LS neobyčejně  pestrá. Severní část území zasahuje do křídové tabule, jih je tvořen horninami  Krystalinika Českého masivu.  Typické pro oblast Železných hor je střídání všech typů hornin. Toto pestré geologické podloží pak předurčuje i povahu půdních typů.  Na území LS tedy lze nalézt lesní porosty snad na všech typech stanovišt. Ať už jsou to borové porosty na vátých píscích, dubové porosty lužního charakteru, hospodářské lesní porosty na hnědých lesních půdách, ochranné lesy rostoucí na kamenných mořích,  reliktní bory na kamenných výchozech, bučiny rostoucí na bohatých půdách s vápencovým podložím, a v neposlední řadě smrkové lesní porosty na vodou ovlivněných a podmáčených stanovištích. Zejména vodou ovlivněná stanoviště jsou podstatná pro převážnou část LHC Nasavrky. Výjimkou tedy nejsou ani smrkové a borové porosty na rašelinných půdách. Zjednodušeně lze říci, že typickými horninami jsou tedy na území LS váté písky, štěrkopísky, opuky, břidlice, vápenec  a především pak ruly.

Klimatické poměry

Klimatické poměry LS jsou neobyčejně rozdílné a jsou determinovány především nadmořskou výškou. V praxi se tato skutečnost odráží především na zastoupení dřevin v lesních porostech. Například rozdíl mezi rašením jedinců téže dřeviny představuje při srovnání nejníže a nejvýše položených částí lesní správy zpravidla několik týdnů. Je tedy běžné, že na nejníže položených místech lesní správy se začíná se zalesněním již na přelomu února a března, zatím co na nejvyšších místech leží sníh často až do dubna. 

Dřevinná skladba lesních porostů

Druhová skladba porostů je velmi pestrá obdobně jako přírodní a geologické podmínky území. V Polabí převažují borové a dubové porosty, ve středních a vyšších polohách lesní správy pak jednoznačně dominuje smrk. Lokálně významné je i zastoupení buku, který ve středních polohách nalézá podmínky pro svůj růst. Nejvyšší polohy jsou pak jednoznačně dominantou smrku.

Plošné zastoupení dřevin na LHC Nasavrky

 Plošné zastoupení dřevin na LHC Ronov nad Doubravou

Historie se opakuje

Toto známé rčení platí pro lesní majetky obhospodařované Lesní správou Nasavrky vskutku doslova. Nejlepším dokladem toho jsou lesní porosty samotné. Pro zachycení věkové třídy porostu jsou v lesnických porostních mapách používány různé barvy. A právě celistvé plochy stejnověkých porostu jsou zřetelným dokladem toho, jak byl les poškozen rozsáhlými kalamitami. Tato rozsáhlá poškození porostů se pak po mnoho desetiletí projevují  jako jednobarevné plochy na porostních mapách.

Kalamity postihující lesní společenstva existovaly od nepaměti. S příchodem člověka a s cíleným obhospodařováním lesa však tyto záležitosti nabraly jiných rozměrů. Člověk se zpravidla snažil nejenom využít dřevní hmotu napadlou při kalamitách všeho druhu, ale usiloval i o cílenou obnovu lesních porostů a zachovaní lesa samotného. A  to bylo od nepaměti úkolem lesníků.

Kalamity se na tváři lesa podepisovali v posledních zhruba sto letech až s neuvěřitelnou pravidelností. Není pravdou, že důvodem byl vždy pouze stav lesních porostů po změně jejich druhové skladby. Rozsáhle kalamity, které postihly území LS Nasavrky po roce 2007 ukazují, že větrným smrštím neodolají při nepříznivé konstelaci ani porosty s původní dřevinnou skladbou a strukturou. Vítr dokáže během několika minut doslova rozmetat lesní porosty a vytrhat stromy, které na lokalitě rostly 200 let.

Vichřice zvaná „Ivan“ postihla dne 25.6.2014 rozsáhlá území České republiky a nevyhnula se ani Lesní správě Nasavrky. Výsledkem bylo rozvrácení  lesních porostů na ploše několika set hektarů  zejména na revírech Lichnice, Heřmanův Městec, Obora Janovice a Slatiňany. Zbylé území LS bylo postiženo taktéž, zpravidla však nešlo o rozsáhlá plošná poškození.  Tak jako vždy v minulosti, byla kalamita provázena ještě následným propadáváním porostních stěn, a nárůstem stavu dalších škůdců. V tomto případě se jednalo zejména  o nárůst stavu kůrovců a v souvislosti s obnovou lesa i nárůst  stavu klikoroha, který poškozoval nově vysazené lesní porosty po zpracování kalamity. Zpracování kalamity bylo technicky a finančně náročnou záležitostí. Trvalo včetně následných nahodilých těžeb  zhruba dva roky. Tato doba představuje z pohledu předchozích kalamit až neuvěřitelně krátké období. Bylo to dáno zejména masivním nasazením lesnické techniky, kterou naši předkové použít nemohli. Přestože byla kalamity „Ivan“ srovnatelná svým rozsahem s těmi předchozími, bylo zpracování dřevní hmoty významně rychlejší a díky nasazení moderní techniky i bezpečnější. Je téměř zázrak, že v souvislosti se zpracování polomů po kalamitě „Ivan“ nedošlo k na LS Nasavrky k žádným smrtelným úrazům.  

Samostatnou kapitolou je pak obnova lesních porostů po kalamitě. Umělá obnova porostů , tj. výsadba nových stromků, byla provedena ve velmi krátkém čase a v podstatě do konce roku 2011 byla obnova kalamitních ploch ukončena. Jako při každé obnově rozsáhlých ploch je i v tomto případě nutno provádět průběžně vylepšování obnovených ploch, tedy dosazování uhynulých sazenic. Na některých lokalitách dokonce příroda ukázala svou sílu a k obnově ploch došlo přirozeně náletem dřevin.

Podpis kalamity „Ivan“ přesto bude znát na tváři lesa ještě po mnoho desetiletí , stejně jako podpisy těch kalamit minulých.